Ajrad1981
komentáře u knih
Robin Hood
Alexandre Dumas, st.
Před několika lety jsem si - teď už nevím jak a proč - vzpomněla na Michaela Praeda alias Robina Hooda, idola mého dětství. Ten seriál jsem milovala a vždycky jsem nedočkavě vyhlížela Magion (nebo ve kterém pořadu to dávali). Ta nostalgická vzpomínka vedla k tomu, že jsem si pořídila knížku, a jak už to tak u mě bývá, na řadu přišla až teď, a to ještě proto, že se mi hodí do Čtenářské výzvy.
Přestože si přesně nevybavím ani jednu jedinou epizodu ze seriálu, ani jednu jedinou scénu, kniha je pro mě spíš zklamáním. To hlavní, co mi vadilo, byla mluva. Moc knižní, květnatá, nevím jak to popsat, ale rozhodně to není něco, co bych čekala od 12. století a od zbojníků. Dobře, Robin byl původně šlechtic, ale i tak. Prostě mi to tam vůbec nesedělo.
To ostatní jsou nevěrohodnosti, jako že celé okolí vědělo, kde zbojníky najít, navíc se jejich řady rozrůstaly snad geometrickou řadou, a nikdo je nebyl schopný polapit. Nebo že zbojníci neudělali snad ani jedinou chybu. Ženy zůstávaly i po letech nádherné, muži stejně silní a obratní, všichni Anglosasové klaďasi a Normané záporáci...
Kniha mě prostě neoslovila tak, jak jsem doufala. Možná že kdybych si pustila zmiňovaný seriál, že bych byla zklamaná taky, proto to stále odsouvám, abych si nemusela případně přiznat, že z mého - nyní už dospěláckého - pohledu ani ten seriál nebyl takový jako v mých vzpomínkách.
Pomocnice
Freida McFadden
Této knize dost uškodilo, že jsem nejdřív četla Poslední paní Parishovou. Takže ten příběh je něco, co už jsem četla, byť v jiném provedení, a nedokážu nesrovnávat.
Mille je určitě sympatičtější než Amber, ale naopak, Daphne si mě získala víc než Nina, když srovnám postavy. Zatímco u PPP jsem až do druhé části netušila, tady autorka tak moc tlačí na pilu, tak moc se nám snaží vsugerovat jednu domněnku, až je to nápadné.
U PPP jsem snížila hodnocení kvůli tomu, že mě anotace navnadila na jinou story, takže mi to poněkud komplikuje srovnávání, ale tahle knížka je asi o chlup lepší. Myslím, že se líp četla (ovšem to se po letech srovnává špatně), ale hlavně mi přišel zajímavější konec (a asi by mi přišel i zajímavější, kdybych nevěděla, že existuje pokračování).
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Ne. Ne, prostě ne. Magický realismus nebude pro mě to správné čtení. Tohle je celkově třetí magicko-realistická kniha, ale nepobrala jsem úplně ani jednu.
Jednotlivé osoby jsou tak na zavření do ústavu, psaní v jedné časové rovině, přestože se popisuje několik generací, je matoucí (tedy pro mě), magické prvky mě neoslovily... Kdyby nebylo toho konce, který to celé zajímavě zacyklil, dala bych ještě o hvězdičku míň. (Tady by mi celkem vadilo, že nemůžu dát 0 hvězdiček, aniž bych tím udělila hodnocení odpad. Protože nemůžu říct, že to je odpad, jen proto, že jsem to nepochopila; když se o tom učí ve škole, něco do sebe to mít musí.)
Nazí a mrtví
Norman Mailer
Kniha drsně naturalistickým způsobem popisuje vojenské operace v Tichomoří - proboha, které? Vzala jsem si válečný román a toho boje tam teda moc nebylo. Možná až ta část, kde byl PO vyslaný na průzkum.
Nejlepší román o druhé světové válce? Tak to ani omylem, říkala jsem si. Pak mi ale došlo, že se na to dívám špatně. Ta knížka byla šokující v tom roce 1948, pro Američany, kteří se seděli za mořem v obýváku a válka se jich prakticky nedotkla. A hlavně charakteristika jednotlivých osob, to teda musel být šok, jakože takoví jsou Američané? To už je potom jasné, že já coby Středoevropanka žijící v 21. století se na to budu koukat - a hodnotit - úplně jinak.
Nevím, co mě zklamalo víc, jestli (pro mě) nedostatek válčení, nebo ti lidé - vždycky, když už to vypadalo, že bych si o někom mohla myslet, že je to celkem fajn týpek, tak udělal něco, s čím jsem absolutně nesouzněla. Nebo hned naběhl jeho "návrat do minulosti" a odradil mě ten. Protože to teda fakt byla skupina...
Smrt šumavského poustevníka
Vlastimil Vondruška
Skolila mě nemoc, a protože jsem měla rozečtenou poněkud hutnou knihu, na kterou jsem fakt neměla náladu ani myšlenky, sáhla jsem po osvědčeném autorovi.
Tentokrát mi příběh ani nepřišel tak zamotaný, teda vyšetřování ano, tam se postupně nabalovaly různé kličky a odbočky, ale když se zpětně podívám na tu hlavní linku, je to jednoduché. Aspoň tentokrát pachatel nespoléhá na různá KDYBY, jak už se mi u autora stalo. Někoho se potřebuji zbavit, tak se ho zbavím, postarám se o mrtvolu a jedu dál. Najde se další opruz, vyřeším ho. Trochu přitažená za vlasy mi přijde pohnutka, proč se Baltazar uvolil k výrobě té tekutiny ve fialové lahvičce, nebyl blbý, musel si spočítat, že - to není úplně nejlepší nápad.
Vím, že tohle není zrovna literatura na výši, ale to jsem taky nehledala. Hledala jsem intelektuálně nenáročnou zábavu v době, kdy mi nebylo dobře, a to jsem dostala. Hodnocení odpovídá danému úhlu pohledu.
Dveře
Ed McBain
Charlie Parker alias Bird je jazzman??? Cože??? Hned jsem žhavila strejčka Googla a jako fakt. A hned mám zkaženou náladu - co mi to ten Connolly udělal? To si nemohl vymyslet nějaké originální jméno?! Ještě že mám radši Louise...
Ale zpátky k McBainovi. Tentokrát pohled z opačné strany zákona. Pořád se nemohu rozhodnout, jestli se mi víc zamlouvá toto nebo "klasický" policejní pohled.
Z anotace jsem byla poněkud rozpačitá, absolutně jsem si nedokázala představit, jak chce McBain napsat lovestory. Teď vím, že jednoduše. Ono to s tou láskou evidentně není tak horké.
Otevřený konec jsem tak nějak nečekala, ale autor se tím krásně vyhnul tomu, jak vyřešit linku Alexe a Jess, aby to nebylo trapné. Takhle si můžeme myslet, co chceme. Jenom mě trochu mrzí, že tím současně nevyřešil linku Alexe a policie. :-D
Když Paříž spala
Ruth Druart
První půlka mě vůbec nebavila. Přišla mi jakási - nevím, možná naivní. Třeba ten Jean-Lucův pokus. Jasná sebevražda. Měl víc štěstí jak rozumu. I počátek jeho vztahu s Charlotte mi přišel takový - pomalý (asi aby zapadl do tempa první části). Ani kapitoly z roku 1953 nenabídly nic moc, co by mě zaujalo, nakoplo ke čtení. Navíc mi přišlo celkem nereálné, aby člověk, co si začátkem dubna zlomí stehenní kost, dokázal v červnu absolvovat vysokohorskou turistiku, navíc v takovém tempu a podmínkách (podle googlu se zlomenina dolní končetiny hojí cca 6 - 8 týdnů, takže asi tak). Jednoznačně nejlepší byly kapitoly o Sarah.
Od druhé části jsem pak už nic moc nečekala, asi jsem tak nějak předpokládala další putování, ale rozhodně ne to, co tam bylo. A nečetlo se mi to lehce, od té doby, co jsem matkou, některé věci prožívám jinak a hůř. Nevěděla jsem, koho litovat víc - Sarah s Davidem, Charlotte nebo Samuela? V jednu chvíli jsem měla i podezřele vlhké oči. Navíc Sarah udělala dle mého názoru obdivuhodné rozhodnutí - a vlastně už druhé (mnozí dnešní rodiče by si měli vzít příklad, místo aby si honili svoje ego při soudech o děti).
Jen si nejsem úplně jistá, jestli se mi zamlouvala poslední kapitola, jestli by to bez ní nebylo lepší. Ale happyendy jsou asi žádané. Aspoň to nebylo přehnaně happy.
Zapadlý kout
Vladimír Mináč
Ups. Spisovatel si potřebuje dát oraz a stráví pár dní v jednom údolí, ve stanu. Evidentně to měl být ten zapadlý kout, ale na to je tam poněkud živo.
Začalo to dobře, nádherné líčení přírody, to se četlo krásně - ovšem pak se objevili lidi a začalo to. Rozhovory často sklouzávaly až k monologům takového rázu, že se mi vůbec nedařilo držet pozornost, ať mi někdo tvrdí, že takhle mluví starý sedlák! Až v posledních dvou kapitolách byly konverzace trochu snesitelnější.
Pořád jsem přemýšlela, nechápala, co má být smyslem knihy, co tím chtěl básník říct, protože o nějakou zábavnou beletrii rozhodně nejde. Až když se to ke konci zacyklilo a dostali jsme se zpět k postavě z první kapitoly, bylo to jasné, autor agituje za kolektivizaci. (A možná i za něco dalšího, ale to jsem nerozklíčovala). Hm.
Další z knih, kterou mi v knihobudce ulovil můj chlapeček a kterou jsem tudíž neměla to srdce vyhodit nepřečtenou. Aspoň že se mi hodila do čtenářské výzvy. Ale do té knihobudky poputuje fofrem zpátky.
Kavárna na hlavní třídě
Antonín Eduard Včelička
Knihu jsem četla kvůli čtenářské výzvě (jako, přečetla bych si ji i bez toho, když už se mi dostala do knihovny, ale asi by to nebylo letos). Na recept jsem čekala téměř do konce (přestože různá jídla jsou zmiňována docela často) - jednalo se o recept na jakýsi míchaný drink a stejně mě moc neuspokojil. No co, hlavně že tam byl...
Kniha samotná, no... Popis podmínek, v jakých žili a učili se číšničtí učňové, byl brutální, až jsem si říkala, že to snad není možné, ale tohle mě bavilo dost. Ovšem když došlo na politické řeči, agitace a tak, tak tohle fakt ne, chvíli jsem to zvládala, ale pak jsem každý delší odstavec plný politických keců přeskakovala. Tohle mě prostě fakt nebaví, ani kdyby se jednalo o současnou politiku, natož o sto let starou.
Číšnické (m)učení mi utkví v paměti, ale kromě toho také varování před Moskvou (aktuální včera, dnes a zítra?), věta: "Vyučil se nezaměstnaným." a pak děsná paralela, kdy mi bití dělníků na prvomájovém průvodu připomnělo úvodní scény z filmu Vlny, který se ale přece odehrává v jiném režimu!
Radši nad tím nebudu moc dumat a pro jistotu si dnes dám pauzu, abych to strávila.
Mizející dívky
Lisa Regan
Jsem na rozpacích. Už jsem četla Pohřbené kosti, tam mi Josie sice nepřirostla k srdci, ale ani mi nebyla protivná. Což se tady říct nedá. Ze začátku mi svým chováním připomínala Eriku Fosterovou, kterou jako člověka (byť smyšleného) moc nemusím. Nechápala jsem, jak to, že nechápe, že takovým stylem jednání nic nepořídí. Zas na druhou stranu jsem nechápala ani některá rozhodnutí jejího šéfa, tak se to vyrovná.
Vlastně ani pořádně nevím, co přesně mi na tom tak úplně nesedlo. Je to čtivé, zajímavé, no, možná to v těch zásadních pasážích nebylo tak úplně napínavé, jak bych čekala, ale to asi nebude tím. Možná to "proti všem" tady bylo dotažené až k hraně. Možná kdyby Ramona měla trochu jiné vazby na další zúčastněné. Možná kdyby se na konci nedostalo nějaké formy zadostiučinění nebo happyendu téměř všem. Možná, možná.
Každopádně, v tom pátém díle byla Josie vdaná za někoho jiného, než koho bych po tomhle dílu předpokládala, takže možná si přečtu i další díly, abych zjistila, jak k tomu došlo. :-D
Hledání Aljašky
John Green
První část knihy mě fakt nebavila - číst o tom, jak se pořád kouří a chlastá? Zaujala mě až ta UDÁLOST, ta byla dost nečekaná. Popis Válečkových pocitů potom byl dost dobrý. Samotné pátrání po tom, PROČ, CO, JAK, KDE začalo být po nějaké době nudné.
Ta knížka má v sobě něco, proč je dobré si ji přečíst, i Když v mladším věku bych ji možná hodnotila líp.
Svatý Václav - Vraždou to nekončí
Veronika Válková
Taky jsem si nepředstavovala svatého Václava plešatého.
Vražedná mysl
Angela Marsons
Na začátku to bylo hodně dobré, přišlo pár zajímavých odhalení, ale celkově to pak nějak nevyznělo. Možná bych byla radši, kdyby K.D. byl s J. B. spolčený, to by teprve bylo vzrůšo. :-)
Pobyt Tiff na Farmě mě moc nebavil, těžko říct proč. Starý Bryantův případ vyzněl jaksi nepřesvědčivě, Stacyina dieta byla ukončená tak halabala, chybělo mi tam, jak to bylo dál se Sophií. A vůbec, pachatel hlavního případu byl sice překvapivý, a byť to mělo logiku, nebylo to pro mě uvěřitelné.
Cyklistka: Osud poslední baronky
Jana Poncarová
Knihu jsem koupila mámě, abych si to mohla i sama před sebou obhájit. Bylo to první setkání s autorkou, dostala jsem se k ní na základě jednoho článku. Tehdy mě tam zaujal zejména Deník Věrky Kohnové (ten jsem si samozřejmě pořídila taky, když už platím poštovné, že), ale i další knihy vypadaly víc než zajímavě.
Blanka byla docela číslo, docela bych ji chtěla za kamarádku. Pak jsem jí záviděla odvahu jezdit sama po Evropě. Když jsme se dostali k roku 1938, měla jsem trochu strach číst dál, bylo celkem zřejmé, co se během války stane (a taky stalo). Podruhé jsem se zasekla po Blančině návratu ze Švýcarska. Tam pak taky bylo tak nějak jasné, jak se budou v novém politickém zřízení k rodině chovat.
Ale dočetla jsem a rozhodně nelituji. Je to letos jedna z nejlepších knížek, co jsem četla.
Smrtící setkání
J. D. Robb (p)
Jeden z dílů, se kterým už jsem měla tu čest. Něco jsem si pamatovala, spoustu věcí naopak ne, takže nějaká překvapení tam byla. Hvězdičku dolů dávám za finální zatýkání pachatelky, to už podle mě bylo zbytečně přehnané.
Zvěrolékař mezi nebem a zemí
James Herriot (p)
Když jsem četla Zvěrolékaře poprvé, asi před 20 lety, považovala jsem tohle za nejslabší díl. Ale i tak je parádní. :-)
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Tahle kniha na mě svého času vyskakovala všude možně a nevypadala vůbec špatně, takže jsem jedné slevové akci nakonec podlehla. A to byla chyba. Sice se mi hodí do výzvy, ale to je asi tak všechno.
Nejdřív strašně dlouho trvalo, než se Nora vůbec rozhodla zemřít, ty hodiny před tím se docela vlekly. Pak přišla půlnoční knihovna, což samo o sobě mi přišlo jako docela zajímavý nápad. Ale na přeskakování do alternativních životů mi jedna věc neseděla. Sama Nora je dost případ, pro psychiatra.
Asi ve třetině knihy jsem si s děsem uvědomila, že asi vím, jaká bude pointa. Ano, s děsem. Uhodnout ve třetině knihy vraha, to si tleskám, ale pochopit takhle brzy pointu... Jasně, za to kniha nemůže, ale už mě to potom prostě tolik nebavilo. Možná ještě ta část s Hugem, ale jinak... A protože s pointou jsem se nesekla, tedy nijak výrazně, ani ten konec mě nepřekvapil. Možná, že kdyby nebyl tak děsně happy, dala bych o hvězdičku víc.
Hodina rovnodennosti
Aimée Beekman
Měla jsem vůbec nějaké očekávání, když jsem knihu začala číst? Těžko. A pokud ano, tak spíš negativní. (Pokud někoho napadne otázka, proč jsem to tedy vlastně četla, tak to je na delší vyprávění, ale ve stručnosti: knihu jsem dostala od svého chlapečka, který ji ve věku pouhých 18 měsíců vytáhl z knihobudky, pro maminku. Neměla jsem to srdce ji rovnou poslat dál a teď se hodila, protože má na obálce hodiny.)
Slovní spojení z anotace ("mravní a etické problémy sovětského člověka") na mě opravdu nepůsobí nijak lákavě, na druhou stranu, já jsem v tom neviděla ani mravní, ani etické problémy, spíš touhu člověka po štěstí. A že se jednalo o sovětského člověka? Kdyby bylo napsáno "estonského člověka", znělo by to líp, ale s rokem vydání se nedá nic dělat. Ten člověk by mohl být stejně dobře americký, francouzský, český, jen kulisa by byla jiná.
Abych to zkrátila, nebylo to tak hrozné, jak jsem čekala. Nicméně k žádné postavě jsem si nedokázala vytvořit kladný vztah a Marek byl přímo na nakopání zadku.
Blackout: Zítra bude pozdě
Marc Elsberg (p)
Při každém výpadku proudu, ať už při bouřce nebo kvůli silnému větru, mě napadá, jak moc je naše civilizace závislá na elektrické energii. A co by se asi tak stalo, kdybychom o ni úplně přišli. Tahle kniha dává poměrně jasnou odpověď - byli bychom v p... Úplně.
Nebudu tvrdit, že jsem rozuměla všem technickým věcem, o kterých se v knize mluví, ale pro pochopení principu mi moje znalosti stačily. Bylo to napínavé, mrazivé, děsivé a obávám se, že ne úplně nereálné. Určitě je pro mě kniha milým překvapením.
Jednu hvězdičku ovšem strhávám za to, že se mi místy zdálo, že je to až moc komplikované. Ne ty technické věci, to si hodnotit netroufám, ale například cesta hlavních hrdinů z bodu A do bodu B. Boj Manzana o to, aby mu někdo věřil. Nebo na závěr ta scéna z hotelového pokoje.
Mrtví nikam neutečou
Robert Ryan
Popravdě, už si moc nepamatuji, jak se mi četl první díl, řekla bych, že možná trochu hůř, ale přísahat na to nemůžu.
Tady mě začátek hned zaujal, pak mě trochu rozladilo množství postav, které v první fázi nebylo možné pořádně zařadit (přestože bylo jasné, že ještě dostanou prostor a že si to celé sedne) - a pak jsem kvůli nedostatku času vypadla z tempa a už se do něj nedokázala úplně vrátit. Ale tak úplně to nevadilo a snad se to ani neodrazilo v mém hodnocení.
V podstatě nemám zásadní připomínky. Spíš jen drobnosti. Třeba když se mi tam jednu chvíli zdálo, že je tam moc špionů. Některé situace se mi zdály zbytečně vyhrocené, vezmeme-li v potaz věk doktora Watsona a Sherlocka Holmese. A trochu neuvěřitelná se mi zdála rychlost, s jakou se na konci knihy podařilo kontaktovat Churchilla a s jakou se Watson dostal do Francie.
Závěr knihy dává naději, že třetí díl bude taky zajímavý, ale v nejbližší době se na něj nechystám.