Návrat
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/554552/bmid_navrat.jpg
4
376
376
Může být láska k Bohu silnější než ta lidská? Jana je přesvědčená, že její víru nemůže zlomit vůbec nic. Zvlášť když k ní na prahu dospělosti přichází svoboda a ona konečně může žít v klášteře. Vstupuje mezi sestry plná nadějí, odhodlání, ale i iluzí. Ty se začínají s každodenním řeholním životem plíživě drolit a nakonec úplně rozpadat. Jana musí znovu potěžkat svůj dřívější nenaplněný a bolestně „nedořečený“ vztah k Viktorovi, ale především si odpovědět na otázky, jež do jejího života vnáší záhadná a nespoutaná Karin, která se jednoho dne objeví v klášteře mezi starými ženami. Janina představa o tom, jak vypadá skutečná láska, se dramaticky mění a rozostřuje. Stejně tak se společenství sester musí denně ptát, jak se dá v proměněném světě navrátit ke svému původnímu poslání. Román spletený z mnoha jemných, ale zdařilých vypravěčských vláken čtenáři umožňuje nahlédnout do tajemného světa, který je mu běžně nepřístupný a jehož všednost naprosto neodpovídá obecně sdíleným představám. Jakkoli se takto zachycený obraz života v klášteře může místy jevit jako dost nelichotivý, nikoho nesoudí. Je to především portrét člověka se vším světlým i temným, co jeho bytí přináší. V neposlední řadě je tato kniha fascinujícím milostným příběhem. Protože lidská láska je jako nezkrotitelné, mnohočetné zvíře, které k sobě vytrvale hledá druha…... celý text
Přidat komentář
Knihy od Petry Dvořákové mám hrozně ráda už téměř 10 let. Prostředí kláštera a příběh jeptišek mě bohužel nezasáhl tak moc, jako jiné její knihy. Ovšem líbila se mi psychologie postav a jejich vývoj. A rovněž pár zásadních myšlenek v otázce víry a hodnot člověka.
Autorka se zde chtěla vypořádat se svou zkušeností ze života v klášteře. Nečetlo se mi to zcela lehce, protože o životě jeptišek vlastně nic nevím... Přesně jak autorka řekla v jednom rozhovoru: "...že když potkáte sestru v hábitu, je to pro vás automaticky jiný člověk. Máte dojem, že je možná lepší, že žije nějaký lepší život. To je veliká iluze." Knížka mi spíše sundala "klapky z očí". Je to prostě "práce" jako každá, jen pro "nejvyššího zaměstnavatele". Jsou to lidé jako každý z nás, se svými pocity, emocemi atd. Až trochu jsem cítil, že autorka nějak potřebuje "ospravedlnit" svůj odchod z kláštera. Po výborné Zahradě se zde ještě více opřela do "organizované víry". Líbila se mi ta konečná myšlenka, že my ani tak nepotřebujeme Boží lásku, jako Bůh potřebuje lásku člověka.
Knížku jsem si koupila po besedě s autorkou na knižním festivalu. Přiznám se, že kdybych neslyšela, co ji k napsání vedlo, jaká zkušenost předcházela, možná bych celý příběh chápala hůř. Takhle dávám své oblíbené spisovatelce palec nahoru - i za odvahu, protože byť dobře mířená kritika týkající se církve (nikoli víry!) se opravdu cení!
Zvlastni kniha, respektive pribeh se mi necetl lehce. Cela ta vira, zivot jeptisek a prestavba kostela, uprimne me to moc nebavilo. Vlastne az posledni tretina pribehu me konecne zaujala. Jinak se mi pribeh hrozne tahnul a ja precetla kousek a nejak nemela chut pokracovat. Jsem rada, ze jsem knihu docetla, i kdyz mi to tedy trvalo, na to, ze ma malo stran. Navrat me neuchvatil, tak snad pristi kniha me zaujme vice.
Pro mě coby vírou nepolíbenou to bylo složité čtení. Snažit se pochopit proč chce mladá holka do kostela, být přesvědčená o svém rozhodnutí a potom pochybovat jestli je to ta správná životní cesta. Nejlépe asi vystihnuto u Aničky, když jí Bůh odpírá i pohled na slunce a vše živé kolem.
Nicméně psáno s láskou a citem.
Na knihu Návrat jsem se opravdu těšila. Tvorbu Petry Dvořákové mám velmi ráda a její osobní zkušenost s pobytem v církevním řádu slibovala silný a autentický čtenářský zážitek. Než se mi ale dostala do rukou, narazila jsem už na několik méně nadšených reakcí, takže jsem ke čtení přistupovala s o poznání střízlivějším očekáváním. A za to jsem vlastně ráda, jinak bych asi byla zklamaná víc, než bylo potřeba.
Kniha rozhodně není špatná. Naopak. Má svou kvalitu a hloubku. Jen je třeba připravit se na velmi pomalé tempo. Možná je to záměr – možná tím autorka chtěla přiblížit, jak pomalu a klidně plyne čas v klášteře. Místo dramatického děje tak čtenář sleduje spíše mozaiku každodenních okamžiků, obrazů a vnitřních proměn. Já sama jsem knihu četla po pár stránkách paralelně s jiným titulem a v tomhle pomalém rytmu mi to přišlo ideální.
Devadesátá léta, ve kterých se příběh odehrává, byla pro církevní život v Česku velmi specifická – a právě tuto atmosféru se podle mě autorce podařilo vystihnout skvěle. Stejně tak dobře zachytila i různé typy lidí, které tento způsob života přitahoval, a co jim vlastně klášterní život mohl – nebo nemohl nabídnout.
Závěr byl pro mě celkem předvídatelný, ale nijak mi to nekazilo celkový dojem z knihy. Návrat není čtení pro každého, ale pro ty, kteří hledají niterný, pomalý a upřímný vhled do jednoho neobvyklého životního rozhodnutí, určitě stojí za přečtení.
Když jsem si dnes v poledne knihu půjčovala, tak jsem netušila, že ji neodložím než jí dočtu a to není ani půlnoc. Krásně napsané, a proto se tak krásně čte. Autorka prostě umí.
"Pořád nám tu říkají, že člověk je bez Boha naprosté nic. Jak na něm vše závisí. Jenže já si nakonec myslím, že je to opačně. Myslím, že především Bůh není vůbec nic bez člověka"
(SPOILER)
nečekejte Diderotovu Jeptišku, Návrat je jedna z těch niterních knih Dvořákové, v nichž se vrací ke svému dávnému, mladšímu já hledajícímu a nenacházejícímu Boha (= porozumění?), žel popis každodenního života jeptišek po sametu v troskách zdemolovaného kláštera (ten mne zaujal nejvíc) je zde spíše jen vhodnou kulisou pro zdůraznění překážek, které klade společnost (obecně) lesbické lásce
nejvíc ze sebe Dvořáková rozložila do dvou postav, vypravěčky Jany a staré jeptišky Hyacinty, která je v příběhu nositelkou onoho civilního životního moudra (s. 104: Být odvážná, když máš jasného nepřítele, není tak těžké, jako když dostaneš svobodu) a na konci dává rozhřešení, jež je myslím poselstvím celé knihy (s. 284: Láska může nabývat nekonečně mnoha podob. A člověk nemá soudit žádnou její tvář.)
zdá se mi, že knihy Dvořákové začínají mít nějak klesající tendenci, závěr Návratu mi přišel jak fotoromán z Bravíčka, pro mne stále zůstává Dvořáková nejlepší v Dědině
"Člověk je člověku vždycky blíž než Bůh"
Asi bych chtěla nejdříve poděkovat autorce za skvěle zvolené a zpracované téma! Velmi lidsky, zajímavě a citlivě se jí podařilo rozkrýt tajemný svět ženského duchovního věta v katolické církvi. Věřila jsem jí každé slovo, každou myšlenku!
Jana vstoupila do kláštera velmi mladá a pod vlivem silně věřícího prostředí v kterém vyrůstala. Jako Františka se snažila, v nelehké době a za tristních podmínek, žít naprosto příkladně. A pak, selhání? Prozření? Zrada?
Ne, jen naprosto lidský cit, láska.
Mám ráda knihy Petry Dvořákové a moc se těším na další příběh!
Oproti jiným knihám této autorky jsem se nějak nedokázala do příběhu začíst. Pochybnosti hlavní hrdinky už byly od začátku a po potkání Karin jsem začala tušit další průběh. Na druhou stranu přiblížení života v klášteře bylo velmi zajímavé. Ani toto neposunulo knihu mezi mé oblíbené od této autorky.
Oproti předchozím knihám od PD musím ubrat v hodnocení. Nebyla jsem do příběhu až tak vtažena jako např. U Vran. Prostředí klášteru bylo ale zajímavé. Stejně jako ,,boj" světského života a řehole...
Kniha je o to zajímavější, že autorka sama prožila část života v klášteře.
Mladá dívka Jana vstupuje do kláštera. Tam je z ní sestra Františka, které se mění úplně celý život. Pro mě je svět v klášteře úplně neskutečný. Hltala jsem každé slovo, které autorka o životě v něm napsala. Rozčilovalo mě, že sestry slouží ne Bohu ale kněžím, kteří toho chytře využívají.
Samozřejmě že v knize dojde i na milostná vzplanutí, patří to k životu a nezáleží na prostředí. Stěžejním motivem pro mě ale v knize byl boj Jany s tím, jestli do kláštera patří nebo ne, jak silná je její víra, jestli dokáže celoživotně obětovat sebe Bohu a nebude jí chybět pozemský život a lidská láska.
Nechápu negativní recenze, kniha se mi opravdu hodně líbila, byla čtivá a svým způsobem i napínavá. Spousta myšlenek ve mně zůstala. Jsem ráda, že ukázala víru ze všech úhlů. Já sama věřící nejsem a nemám ráda tlačení do čehokoli.
"Člověk je člověku vždycky blíž než Bůh"
Mám ráda Petru Dvořákovou a taky mám ráda příběhy z klášterního prostředí. Nebylo to úplně uchvacující, myslím tak, že by se kniha nedala odložit, ale vůbec to není špatně napsané. Naopak, myšlenkové pochody ohledně hledání té pravé lásky jsou moc pěkně a důvěryhodně podané. Chyběla mi trochu ona pověstná jiskra nebo náboj, který by příběh posunul o příčku výš, ale i tak za mě moc dobré, autorka nezklamala.
Kniha se mi moc líbila. Petru Dvořákovou mám moc ráda. Její knížky jsou tak citlivě propracované a plné myšlenek. Život v klášteře zajímavé a těžší téma. Takovému životu se musí člověk oddat celou svou bytostí a Jana - Františka si asi takový život úplně sama nevybrala a celou dobu vlastně řešila, jestli u ní zvítězí bezpodmínečná láska k Bohu nebo k člověku. Šťastná tam úplně nebyla a hledala spřízněnou duši, aby se necítila tak osamělá a svázaná přísnými pravidly života v klášteře. Kniha nakonec končí optimisticky, což si asi všichni čtenáři přejí. Zajímavé téma a velmi dobře napsané.
Mě se kniha líbila. Myslím, že takto to skutečně mezi věřícími funguje. Pomluvy, intriky, lži, jen se o tom zkrátka nemluví, vždyť víra je svatá! Děkuji paní Dvořákové za tuto knihu.
Hodně těžko se mi tato kniha četla. Zpočátku jsem myslela, že ji ani nedočtu. Františce/Janě jsem nevěřila její lásku k Bohu ani trochu. Přišlo mi, že šla do kláštera z donucení, aby napravila matčinu dávnou chybu, paradoxně ona byla té chyby důsledkem. Jeptišky nebyly vylíčeny zrovna lichotivě, což mě přivádí k tomu, zda nebyla autorka nějakým způsobem zaujatá. Celkově vyzněl příběh ale vlastně ne tak peseimisticky, což je fajn, vzhledem k tomu, jak knihy Petry Dvořákové většinou končí. Na rozdíl od jiných jejích knih, k této se asi vracet nebudu. 70%
(SPOILER)
NÉÉÉ, to bylo slabé :( Od začátku jsem děj podezřívala, že tam bude nějaká queer tematika, a ejhle. Ach jo. Co by asi tak tolik ženských v klášteře mohlo dělat, no jasně = total klišé.
Autorka si na začátku myje po pilátovsku ruce, že jakože všecko o čem píše, není černobílé, přitom celkový dojem z jí popisovaného života v klášteře je fakt a jenom čirá depka. Staré sestry jsou cítit a šourají se po chodbách, tlusté stěny jsou frustrující atakdále atakdále.
Stylistické neobratnosti. Floskule.
Popis života v klášteře plytký.
Absolutně nevyužitý potenciál
napětí mezi životem před klášterem a životem v něm.
Škoda.
Jo a trochu mě děsí, když tady čtu, že jako "nejsem věřící, ale tahle knížka mi osvětlila, jak to chodí". Akorátže vůbec.
Ze začátku se mi do knihy moc nechtělo. Knížka, stejně jako čas v klášteře, plynou pomalu. Nicméně má to svůj důvod. Autorka každopádně umí. Velmi nenásilně, citlivě a realisticky dává do kontrastu opravdovou víru a Boha proti občas až hloupým pravidlům, které si vymyslela církev. Pravidla, která jsou vlastně někdy i proti Bohu. Hezky je kontrast vidět i na postavách Anunciáta vs Hyacinta. Mne se to líbilo moc, ale je to náročné čtení.
Nebylo to špatné, ale všechny ostatní knížky autorky se mi líbily víc.
Možná je to tím, že tak pojatá víra a život v klášteře je něco úplně mimo mě. Zdálo se mi, že hlavní hrdinka vlastně do kláštera ani nechce, neboli vím, proč tam šla (v jistém smyslu "musela"). Ale vzhledem k tomu, jak prostředí od začátku vnímala, tam jednoznačně nepatřila.
Pokud vím, autorka má z raného mládí osobní zážitek z kláštera, tím je příběh zajímavější. Jasně, není to autobiografie, mám na mysli popis života v klášteře.
Niterná kniha, která ve mně vyvolala dosti pocitů. Vztah k víře je pro mě velmi intimní věc a to mi autorka v tomto příběhu dokázala předat, tu intimitu, ty pochyby, to tápání a vnitřní boj jestli věřím "v něco mezi nebem a zemí" anebo je to Bůh, kdo povede mé kroky. Petru Dvořákovou nemám až tak načtenou, četla jsem Chirurga a Dědinu, ale tato kniha se mi, přes nižší hodnocení, dotkla nejvíc. Já tam s Janou ( Františkou) prostě byla. A také s Hyacintou, Aničkou a Helenou. Každá jiná, se svým příběhem, se svým vztahem k Bohu a také tím, kolik je kdo ochoten ( anebo schopen) životu ve víře, za zdmi kláštera, plného chladu a odříkání, obětovat. Anebo to není oběť? A potom přijde do kláštera Karin... Niterné čtení, velmi osobní, které se mě dokázalo dotknout a o osudu žen a dívek přemýšlet. Hodnotím maximem, nemohu jinak.