engelmar komentáře u knih

Jako člověk, který má matematické vzdělání jsem již některé ze zákonitostí popsané v knize znal, ale i tak pro mě bylo překvapující, jak moc někteří lidi motají matematiku a statistiku, že nerozumí nějakým základním věcem, jako je rozdíl mezi nezávislým a závislým jevem, kde odsoudili pravděpodobně nevinnou ženu za vraždu svých dvou dětí. Skoro si říkám, že jakékoliv oblasti, kde se matematika využívá hlavně lékařství mělo dát daleko větší důraz na patřičné vzdělání. Z mých zkušeností, nejvíce motají statistiku psychologové, kteří běžně v korelaci zaměňují příčinu a důsledek a vůbec jim to nepřijde divné, ale alespoň tam nenadělají takovou paseku, jako v medicíně.

1 29.05.2025

Kniha mě dost zklamala. Podle názvu jsem čekal silný, reálný příběh přeživšího dítěte narozeného v Osvětimi. Místo toho mě čekalo zjednodušování reality ve prospěch emocionálně silného, ale značně nevěrohodného příběhu.

Působilo to na mě, jako by si autorka přečetla tři knihy o Osvětimi a podle nich napsala čtvrtou. Pořád mi v hlavě blikala kontrolka: Takhle to nemohlo být. To je nesmysl.

Pár konkrétních příkladů:

Eva přežije tyfus díky antibiotikům. Penicilin sice existoval, ale rozhodně nebyl dostupný vězňům v koncentračních táborech. Pokud někdo přežil, tak jedině díky vlastní imunitě nebo obrovské náhodě – ne díky léčbě.

Sofiina sestřenice je popisována jako "při těle". To je naprosto nereálné. Vězni byli extrémně podvyživení, i kdyby přišli silnější, během pár týdnů zhubli na kost a kůži. Takový popis ukazuje nepochopení podmínek v táboře.

Dozorce Maier chrání Sofii. V realitě by jakýkoli projev empatie ze strany dozorce vůči židovské vězeňkyni znamenal pro něj samotného obrovské riziko. Většinou šlo o zneužívání a mocenské násilí, ne o ochranu.

Eva přežije, protože nešla na pochod smrti. Naopak – většina těch, kdo v táboře zůstali, byla zabita nebo zemřela zimou a hladem. Přežít ukrytá v opuštěném táboře je velmi nepravděpodobné.

Dítě narozené v táboře, které přežije. To už je úplně mimo realitu. Takové případy prakticky neexistovaly. Dětí se v Osvětimi narodilo jen velmi málo, většina nepřežila a rozhodně to nebylo takto idylické.

Autorka zřejmě chtěla vyprávět příběh o naději, lásce a přežití. Ale za cenu silného zkreslení historických faktů – a to je problém. Nejen kvůli pravdě, ale hlavně kvůli úctě k těm, kdo tím skutečně prošli.

21.05.2025

(SPOILER) Alena Mornštajnová mě v Hotýlku znovu přesvědčila o svém vypravěčském talentu. Přestože jde o jednu z jejích méně známých knih, oslovila mě možná víc než některé její populárnější tituly. Román sleduje osudy několika generací jedné rodiny a odehrává se na pozadí malého hotýlku, který funguje jako tichý svědek proměnlivých lidských osudů. Hlavní postava, Václav Mánes, je v mnohém tragická figura, formovaná osudem i mlčením, místy jsem v jeho příběhu cítil až jistou paralelu s Kunderovým Životem je jinde.
Text je čtivý, dobře vystavěný a emočně silný, ale zároveň jsem vnímal i několik slabších míst. Mornštajnová skvěle píše o vnitřních stavech a mezilidských vztazích, přesto na mě některé situace působily až příliš stylizovaně – jako zjednodušené karikatury určitých stavů nebo charakterů. Nejvíce to bylo znát u postavy Lucie, Václavovy manželky, u níž se projevila extrémní forma poporodní psychózy. Chápu autorský záměr, ale v reálném světě mi její postava přijde těžce uvěřitelná. Podobně na mě působily i další Václavovy „osudové ženy“ – Marcela, Jindra i Renáta. Jejich příběhy se často opírají o silné emoce, ale někdy jim chyběla psychologická hloubka a vnitřní logika.
Občas mě z děje vytrhly i drobné chronologické nebo faktické nesrovnalosti – například v Marcelčině životní dráze nebo v tom, jak se mění věk některých postav napříč knihou. Mám pocit, že autorka v různých částech příběhu drobnosti upravovala, ale už je nepřepsala všude, takže na sebe ne vždy všechno přesně navazuje.
Přes určitou prvoplánovost a zjednodušení ale musím říct, že se mi kniha četla velmi dobře od začátku až do konce. Autorčina práce s tempem, napětím a zvědavostí čtenáře je neuvěřitelná. Hotýlek ve mně zanechal silný dojem, i když občas budil otázky.

10 15.05.2025

Nějak mi myšlenkové pochody Berkeleyho nesedly. Celé své pojetí staví na jakýchsi „idejích“ a tvrzení, že věc přestává existovat, pokud ji člověk nevnímá. Snaží se vyrovnat s různými námitkami, ale celé to myšlení nakonec vede k jakémusi egocentrickému solipsismu – tedy pohledu, že moje mysl a mé vjemy jsou jediné skutečné a zbytek světa má smysl jen tehdy, když se nějak vztahuje ke mně.

Berkeley se sice snaží tento problém obejít tím, že existenci věcí zajišťuje Bůh, který vše neustále vnímá – abychom nebyli imunní vůči příkořím světa, která sami nezakusíme. Ale pak mi přijde, že tyto filozofické veletoče vůbec nebyly nutné. Kdyby řekl rovnou: „Svět existuje, protože ho stvořil Bůh a Bůh ho neustále zná a vnímá,“ bylo by to mnohem přímočařejší.

Je to, jako kdyby někdo tvrdil: „Věci existují jen tehdy, když svítí.“ A pak dodal: „A ony svítí pořád.“ Tak proč vlastně zmiňovat tu první podmínku?

Je samozřejmě možné, že na mě byla jeho filozofie prostě příliš složitá. Přiznávám, že mě místy rozčilovala i Berkeleyho rétorika – píše, jako by měl vše naprosto jasné a nevyvratitelné. Čtenáře často staví do pozice: „Když s tím nesouhlasíš, jsi jen zmatený.“ A to na mě působí arogantně.

Nejsem si jistý, jestli jsem to celé správně pochopil – možná jsem se v tom mnohokrát ztratil – ale smysl jeho argumentace mi často unikal.

1 09.05.2025

Román Angličtí pasažéři mě zaujal především svou hloubkou a tím, jak silně poukazuje na děsivou historii kolonizace Tasmánie. Oceňuji autorovu odvahu postavit vyprávění na mnoha různých hlasech, včetně těch domorodých – zejména linka Pívího a jeho rodiny na mě velmi zapůsobila. Byla emotivní, bolestná a zároveň lidsky silná.

Na druhou stranu jsem měl s knihou i značné problémy. Velké množství postav a neustálé přeskakování mezi jejich perspektivami pro mě bylo matoucí. Často jsem se ztrácel, kdo je kdo, a některé postavy, jako třeba Timothy Renshaw, co na konci zůstal s tou dcerou trestance, mi splývaly nebo jsem měl problém si vybavit jejich roli v ději. Množstvím postav mi to připomnělo Buddenbrookovy od Thomase Manna – ale zatímco tam dané role sloužily jednotnému příběhu jedné rodiny, tady mi celkový obraz působil roztříštěně a méně srozumitelně.

Z postav mi byl silně nesympatický předevšímdoktor Potter, který představuje tehdejší rasistické „vědecké“ myšlení – ale chápu, že jeho ztvárnění mělo vyvolat odpor a kriticky reflektovat dobu. Naopak kapitán Kewley, i když byl tak trochu šejdíř, mi byl vlastně sympatický a dodával příběhu lehce ironický tón. Jak tu někdo psal, i já bych si s ním rád poklábosil. Vlastně i ten hledač Edenu Wilson mi byl docela sympatický, ikdyž lehce sebestředný.

Angličtí pasažéři jsou tematicky velmi silný román s hlubokým etickým poselstvím, ale forma může být pro čtenáře náročná a místy až příliš roztříštěná.

01.05.2025

(SPOILER) Když jsem se pro tuto knihu rozhodl, čekal jsem něco trochu jiného. Zajímal mě motiv české emigrace, Antonie, která se vydala do Ameriky, a její boj v nové zemi. Ano, i to v románu bylo – ale spíš jako pozadí. Tím hlavním tématem je tichá, hluboká a ničím nezatížená láska mezi Jimem a Antonií.

Je to ta první opravdová láska z dětství, která v člověku zůstane napořád. Dějově je román poměrně jednoduchý, ale síla příběhu není v zápletkách – je v atmosféře, v čistotě citů. Zaujal mě kontrast vztahů Antonie – mezi něžným pohledem Jima a krutostí, kterou zosobňuje Donovan.

Antonie je nesmírně silná postava, kterou osud nešetřil. Tichá, pokorná, nese na svých bedrech těžký úděl emigranta. A Jim je muž, který ji miloval a nikdy nepřestal vidět její skutečnou hodnotu. Společně sdíleli dětství, než je život rozdělil.

Nejvíc mě zasáhla scéna, kdy se Jim po letech vrací – Antonie je unavená, s nemanželským dítětem v náručí, ale stále krásná ve své tiché síle. Jim jí říká, že je pro něj důležitá, že se vrátí. A ona mu odpoví: „I kdybys nepřišel, jsi tady se mnou.“

V tu chvíli jsem si pomyslel, jak krásné by bylo, kdyby spolu zůstali. Jejich vztah by nebyl jako romantická bouře železničáře Donovana, která rychle shoří, ale jako oheň, co trvale hřeje. Ale možná by se tím ztratila ta zvláštní, téměř posvátná čistota jejich pouta. Antonie rodila děti někomu jinému, ale v srdci si Jima uchovala jako tu jedinou, pravou lásku, která byla nad vším.

Závěr, kdy se Jim vrací po dalších 20 letech, na mě udělal také silný dojem. Antonie – už žena v letech a matka mnoha dětí – ho stále drží v srdci, a on je součástí její veliké rodiny, i když už je jinde.

Je to příběh o tom, že láska nemusí být naplněna podle románových šablon, aby byla hluboká a skutečná.

Tak vlastně moje Antonie není moje ve smyslu Jimově, ale moje jako čtenářova. Sám si takovou Antonii nosím v srdci – a mám ji moc rád. Tou čistou, opravdovou láskou.

Dávám 4 hvězdičky.

1 11.04.2025

(SPOILER) Po přečtení knihy se cítím jako spráskaný pes.

Les v domě je velmi čtivá kniha, ale zároveň neskutečně tíživá. Bohužel jsem kvůli kauze s Toy Box už předem znal pointu, což mi trochu ubralo na momentu překvapení – až si říkám, kdy by mi to došlo, kdy bych pochopil, o co se jedná.

První polovina byla především smutná, ale stále jsem měl naději, že příběh někam povede. Když se hlavní hrdinka přiznala kamarádce k sexuálním zkušenostem, myslel jsem, že se příběh začne někam posouvat. Místo toho ale postupně zabředával do stále hlubší bezmoci, beznaděje a frustrace.

Vážím si toho, že se Alena Mornštajnová nebála otevřít tak těžké a citlivé téma. Ale zároveň si říkám, jestli by to nešlo uchopit jinak – v celé knize se neobjevila jediná opravdu pozitivní postava. Všichni jen mlčí, přehlíží nebo nedokážou jednat.

Autorka vykreslila tíživý příběh o cyklu zla, které se v rodině předává z generace na generaci. Hlavní hrdinka prochází peklem, z něhož nedokáže uniknout – nejen jako dítě, ale ani později jako dospělá.

Je to bolestné čtení nejen kvůli tématu, ale i kvůli postavám, které zůstávají lapené v kruhu mlčení a strachu. Čekal jsem, že se hlavní hrdinka v dospělosti postaví minulosti čelem, že najde odvahu ke spravedlnosti. Místo toho ale zůstává ve stejné pasivitě a svými rozhodnutími jen prohlubuje celkovou bezmoc.

Jedinou postavou, která ve mně vzbudila určité sympatie, byl Jakub. Člověk, kterému hlavní hrdinka, skutečně ublížila, který ve skutečnosti nic neprovedl, který jen prosil o spravedlnost. A přesto se mu nedostalo ani omluvy, ani pochopení.

Kniha mě přiměla přemýšlet o tom, jak těžké je vymanit se z traumatu, ale zároveň ve mně zanechala pocit frustrace. Závěr pro mě nebyl dostatečně uzavřený – chyběla mi hlubší sebereflexe hlavní postavy, přiznání viny a snaha napravit alespoň část křivd. Možná to byl autorčin záměr, aby zdůraznila, že některé rány nikdy nezmizí. Ale já bych ocenil epilog, který by příběh alespoň trochu uzavřel a přinesl nějaké vykoupení.

Poslední věty knihy:

"Znáte můj příběh. Ještě si myslíte, že mohu být šťastná? Povězte mi to."

Mě upřímně zamrzely. Hlavní hrdinka nakonec sklouzla do stejné sebelítosti jako její matka.

Možná měl být smysl knihy ukázat, jak se trauma předává dál a jak neubližuje jen obětem, ale i dalším nevinným lidem. Ale čekal jsem, že když už se pustím do tak těžkého příběhu, který ve mně vyvolává fyzicky nepříjemné pocity, někam mě to posune. Že tam bude aspoň náznak překonání, nějaký moment zlomu. Jenže místo toho mi bylo z knihy jen čím dál hůř – a žádné skutečné vyvrcholení vlastně nepřišlo. Líbil by se mi závěr, kdyby dokázala hrdinka ten kruh ubližování zastavit, ale semlelo ji to stejně, jako její matku a babičku.

12 30.03.2025

Kniha na mě působila poměrně nesourodě – nebyl jsem schopen zachytit jasnou dějovou linii. Perské listy jsou psány formou dopisů, které si vyměňují dva Peršané cestující po Evropě. Montesquieu v nich propojuje několik rovin:

Osobní a dvorský život – příběhy eunuchů, harému a dvorských intrik tvoří exotickou kulisu.

Filozofické a politické úvahy – prostřednictvím cizího pohledu Peršanů autor kritizuje francouzskou společnost a absolutistickou monarchii.

Náboženství a společnost – často ironicky komentuje křesťanství a srovnává ho s islámem.

Domnívám se, že kniha byla ve své době populární zejména díky své exotice a nenápadné kritice společnosti, která byla podána formou dopisového románu.

Zaujala mě Montesquieuova úvaha o poklesu populace, která mi však připadala zcela mylná. Tvrdil, že počet obyvatel v Evropě byl v jeho době nižší než ve starověkém Římě, což není pravda – římská říše měla přibližně 50 milionů obyvatel, zatímco na počátku 18. století žilo v Evropě asi 120 milionů lidí. I kdyby jeho tvrzení bylo správné, jeho vysvětlení (manželství, počet lidí v kléru, eunuchové) působí nepřesvědčivě. Hlavním faktorem demografických změn byla spíše vysoká úmrtnost způsobená nedostatečnou zdravotní péčí a hygienou. To se později potvrdilo prudkým nárůstem populace v 19. století, kdy se podmínky zlepšily.

Knihu vnímám spíše jako dobový dokument, který odráží myšlenkové proudy své éry, než jako dílo, které by mě skutečně bavilo – často jsem se do čtení musel nutit.

26.03.2025

Radeckého pochod od Josepha Rotha je nádherným a melancholickým obrazem konce starého světa, v tomto případě monarchie a starého Rakouska. Roth brilantně propojuje osudy rodiny Trottů s dlouholetým císařem Františkem Josefem, který je jakýmsi ztělesněním minulosti, jež už nemůže přežít, ale stále se nějak drží. Když Trottové, věrní sloužící této staré monarchii, procházejí svými osudy, cítíme v jejich příběhu nejen jejich osobní tragédii, ale i tragédii celého Rakouska, které pomalu, ale jistě, dochází k nevyhnutelnému konci.

Kniha ve mně vyvolala silný pocit smutku z konce něčeho, co je člověku blízké, na co je zvyklý a co se mění – byť v úplně jiné souvislosti a době. Je to něco, co může člověk zažít i ve vlastním životě, kdy nevyhnutelný konec určitého období přináší ztrátu a prázdnotu, ale zároveň je to změna, kterou nelze zastavit.

Radeckého pochod je silným literárním dílem, které nejen skvěle zobrazuje pád monarchie, ale zároveň je i krásně napsané a působí na mně hlubokým emocionálním nábojem. I když se kniha soustředí na historické události, její univerzální témata jako je ztráta, věrnost či pád, jsou v ní zobrazeny tak, že rezonují i dnes.

Hodnocení: 4,5/5. Kniha mě velmi oslovila a doporučuji ji každému, kdo se zajímá o historii, ale i o filozofické otázky spojené s koncem jedné éry a jejím dopadem na jednotlivce.

6 15.03.2025

Gulliverovy cesty představují skutečnou literární klasiku a výjimečné satirické dílo, které s ostrou ironií reflektuje společnost 18. století. Překvapilo mě, jak otevřenou a odvážnou kritiku si Swift ve své době mohl dovolit. Obzvláště mě zaujal kontrast mezi jednotlivými fantastickými světy, přičemž nejvíce na mě zapůsobila pasáž o mluvících koních – jejich racionální a ctnostné chování ostře kontrastuje s lidskou povahou, což Gulliver popisuje s takovým obdivem, že se až distancuje od vlastního druhu. Tento moment ve mně vyvolal jisté rozčarování. Měl jsem rovněž možnost zkusit četbu v originále, avšak záhy jsem zjistil, že má anglická slovní zásoba není tak rozsáhlá, jak jsem se domníval.

6 17.02.2025

Druhý díl románu Šikmý kostel jsem četl přibližně půl roku po prvním, což mě zpočátku zavedlo do mírné nejistoty při orientaci v ději a postavách, které jsem částečně zapomněl. Postupně jsem si však jednotlivé postavy i události oživil a opět se ponořil do příběhu.

Kniha na mě působila inspirativně především díky autentickému zprostředkování atmosféry daného regionu. Prostřednictvím vyprávění jsem nasál specifickou historii oblasti, která se v průběhu 20. století odlišovala od zbytku republiky, a to zejména tím, že nebyla součástí ani protektorátu, ani sudet. Tento historický kontext považuji za velmi zajímavý a podnětný.

Přestože mě kniha místy zaujala, působila na mě spíše jako lehčí čtení, možná až na hranici melodramatu. Chyběla mi jasná dějová linie či výraznější směřování, které by celý román posouvalo kupředu. Upřímně řečeno, úplně nerozumím tomu, co činí tuto knihu tak mimořádnou, že si získala takovou popularitu. Přesto mě zaujaly některé úvahy a myšlenkové pochody postav, které považuji za cenný přínos knihy.

I když mě zpracování nepřesvědčilo po všech stránkách, rozhodně si chci přečíst i třetí díl. Doufám, že se k němu dostanu dříve než za půl roku, abych mohl lépe navázat na zážitek z předchozích dílů.

10 31.01.2025

Atomové návyky mi přišly jako velmi užitečná kniha. Dlouhodobě bojuji s tím, že se mi nedaří trvale měnit svůj životní styl a zavádět pravidla, která by vydržela. Často se stává, že něco nějakou dobu dělám, ale nakonec přestanu. Myslím si, že tato kniha mi může pomoci lépe pochopit principy fungování návyků a díky tomu efektivněji organizovat svůj život.

Menší mínus dávám za to, že autor občas přehlíží kauzalitu. Předkládá příklady, kdy nějaké jednání vedlo k úspěchu (např. u komiků, sportovců nebo podnikatelů), ale nezohledňuje, že tisíce jiných lidí mohou dělat totéž, aniž by uspěli. Tento aspekt zmiňuje jen okrajově až v závěru knihy, když hovoří o vlivu genů. I přes to je kniha velmi inspirativní, a doufám, že si z ní odnesu něco, co mi skutečně pomůže v životě.

1 20.01.2025

Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela.

Nepoznat Manon, nemiloval bych.

Manon Lescaut – krásná, nedostupná, tajemná. Inspirovala Nezvala, inspirovala Kryla, inspirovala desítky dalších dramatiků a umělců.
Možná proto zůstává tak inspirující – protože se v ní každý z nás vidí.

Prévostův román je příběhem vášnivé a tragické lásky mezi rytířem des Grieux a fascinující Manon, ženou, která jeho život navždy poznamená. Prévost mistrně zobrazuje sílu a destruktivní povahu vášně, jež nakonec zničí oba hrdiny. Manon je komplexní postavou, která se pohybuje mezi čistou láskou a sobeckým přežitím.

Rytíř des Grieux je ztělesněním ztracené duše, jehož oddanost Manon je absolutní, ale také zničující. Jeho přítel Tiberge pak symbolizuje morálku a rozum, jehož snaha o navrácení rytíře na správnou cestu kontrastuje s rytířovou slepou láskou. Tiberge přináší příběhu stabilitu a věrnost, zatímco Manon zosobňuje touhu po něčem novém a neotřelém.

Kniha není jen příběhem lásky, ale také studiem lidských slabostí, moralismu a osudovosti.
Manon Lescaut podle mě zůstává krásným příkladem románu, který je živý a aktuální i po téměř než třech stoletích. V sobě totiž nese univerzální témata – lásku, vášeň, ztrátu a hledání smíření.

Mě samotného tato kniha uchvátila. V Manon vidím touhu po něčem neskutečně krásném, ale zároveň drogu, která ničí.

Myslím, že každý vášnivý čtenář by si tuto klasiku osmnáctého století měl přečíst.

5 13.01.2025

Literatura o holocaustu a vzpomínky pamětníků mě vždy zajímaly. Přečetl jsem již mnoho knih na toto téma, protože považuji za důležité poznávat největší hrůzy 20. století z různých perspektiv. Přesto mi kniha Františka Krause přinesla nový pohled, který mě hluboce zasáhl.

František Kraus přežil holocaust jako muž středního věku. Tato skutečnost dodává jeho svědectví další rozměr, protože jako dospělý muž už měl vybudovaný život a rodinu, a také pevně zakotvené představy o normálním světě. Právě díky této perspektivě dokáže Kraus brilantně poukázat na nesmyslnost a absurditu nacistického režimu. Zajímavé je také to, že kniha vyšla již v roce 1945, tedy prakticky okamžitě po skončení války, což z ní činí jedno z prvních svědectví o holocaustu. Tato bezprostřednost dodává textu mimořádnou autentičnost.

Krausův popis událostí je mimořádně silný a detailní. Čtenář cítí tíživou atmosféru a zůstává otřesen hrůzami, které autor popisuje. I ve mně kniha vyvolala více otázek než odpovědí, což považuji za znak skutečně hlubokého a podnětného díla. Nutí mě dál hledat a přemýšlet o tom, co se stalo a jak podobným událostem v budoucnosti zabránit.

Velmi si vážím odvahy Františka Krause, který se rozhodl své svědectví sepsat. Díky jeho práci máme možnost i po více než osmdesáti letech nahlédnout do temných kapitol lidské historie. Je to připomínka, že na tyto události nesmíme nikdy zapomenout.

4 07.01.2025

Ke knize jsem se dostal víceméně náhodou v souvislosti s novým filmem Smetana, kde jsem se zajímal o jeho rodinu a narazil jsem na tuto knihu Smetanovy vnučky. V této knize popisuje své dětství na Jabkenické myslivně, kde Smetana strávil své poslední roky života.

Na rozdíl od filmu, kde je Smetana vykreslen jako hodně nepříjemná a protivná postava. Působí kniha více jako nostalgické vzpomínání. Dá se to přičíst tomu, že paní Čapková své vzpomínky sepsala na sklonku života a dětství vnímala jako nejkrásnější období, přičemž je zde patrný jistý „vzpomínkový optimismus“.

Původně jsem očekával, že se kniha bude více věnovat samotnému Bedřichu Smetanovi, ale paní Čapková má na svého dědečka pouze pár vzpomínek. Mnohem větší prostor je věnován době po jeho smrti a vyprávění končí odjezdem rodiny z Jabkenické myslivny – který se dá chápat, jako konec dětství. Závěr pak přináší krátký epilog, kdy se autorka po více než 70 letech na myslivnu vrací a reflektuje, jak se vše změnilo.

Trochu mě mrzelo, že se autorka alespoň rámcově nevěnovala dalším osudům ostatních členů rodiny. Z dostupných údajů vyplývá, že její maminka i starší sestra musely krátce po odjezdu zemřít, zatímco otec se dožil velmi vysokého věku. Jak se ale rodině vedlo po odjezdu z Jabkenic, se čtenář nedozví – to zůstává jen v nepatrných náznacích.

Přesto mě překvapilo, jak zdařilým dílem kniha je. Autorka, ačkoli neměla zkušenosti s psaním knih, dokázala velmi živě zachytit atmosféru konce 19. století a života na vesnici.

Zvlášť mě zaujal popis místních lidí – pošťačky, která denně překonávala dlouhé kilometry pěšky, svíčkové báby, obchodníků s látkami – což dohromady tvoří pestrý obraz tehdejší doby. Právě díky těmto detailním popisům mě kniha rozhodně nezklamala, i když jsem od ní očekával něco trochu jiného. Rozhodně ale stojí za přečtení.

2 03.01.2025

Trochu mě překvapilo, že jsem první, kdo tuto knihu hotový. Je to spíš epos než román, takový odkaz, jak se v té době psalo, příběh stále plynul dál a to předchozí postupně minulo. Vyplývalo z toho, jak nestálý je Cherubín ve svém počínání, napadlo ho jít do kláštera, napadlo mu odejít, napadlo se mu oženit, pak se zamiloval jinde, pak odjel atd. atd. Jinak ale krásný odkaz této doby osmnáctého století, kdy byla kniha napsána.

02.01.2025

Kniha Kůže od Curzia Malaparteho představuje fascinující a zároveň trýznivou nadstavbu jeho předchozího díla Kaput. Propojení obou knih je natolik výrazné, že se zdá být logickým krokem číst je v těsné návaznosti. Přestože jsem tento pořádek zcela nedodržel, zpětně mi připadá, že by to výrazně prohloubilo čtenářský zážitek.

Na adresu Kůže se často objevují recenze poukazující na její údajně příliš naturalistické ztvárnění. Podrobné popisy války a jejích dopadů na lidské osudy mohou na někoho působit jako neúprosné zrcadlo doby. Já však vnímám tuto knihu jinak. Její tón mi připadá až překvapivě laskavý, naplněný hlubokým pochopením a soucitem k těm nejzranitelnějším a nejvíce trpících. Malaparteho pohled je prostoupen smutkem a lítostí, které dávají knize specifickou emocionální hloubku.

Na rozdíl od Kaputu, který se rozprostírá napříč celou válečnou Evropou, Kůže se zaměřuje na jediné místo – Neapol. Toto geografické omezení však otevírá prostor pro intenzivní a sugestivní příběhy, které na čtenáře doléhají svou tíhou. Mezi nejsilnější momenty patří scény se ztraceným psem, mrtvou holčičkou či tragické osudy dětí, které jsou nuceny obchodovat se svým tělem. Každý z těchto obrazů je zachycen s bolestivou přesností a zároveň s hlubokým lidským pochopením.

Přestože je kniha brilantně napsaná, její komplexnost může být pro čtenáře místy náročná. Některé pasáže na mě působily složitě a vyžadovaly vyšší soustředěnost. To však neubírá na její síle – naopak, tato náročnost zdůrazňuje hloubku autorova sdělení. Kůže je dílem, které čtenáře nejen zasáhne, ale také přiměje přemýšlet o lidskosti, válce a utrpení způsobem, jaký je v literatuře vzácný.

3 09.12.2024

(SPOILER) Četlo se to moc hezky, je zajímavé, jak se v 18. století psalo úplně jinak než v 19. je to takový spíš epos, kde postavy putují a potkávají se s různými postavamy, ale překvapilo mě, jak dobře dokázal Fielding vykreslit charaktery postav a některé prvky mi opravdu přišly nadčasový Až při čtení doslovu jsem se dozvěděl, že se jedná o parodii na jiné dílo. Jak tam těch postav bylo hodně, tak jsem zapomněl, kdo byl vlastně Andrewsův otec Wilson, musel jsem si tu danou pasáž znova dohledat. Ten závěr, kde se ukázalo, že Andrewsovy nejsou rodiče Josefa, ale Fanynky mi přišel až lehce kýčovitý, ale vesměs mám dojem z této knihy velmi pozitivní a určit si rád ještě něco přečtu.

1 21.11.2024

Kniha Kaput od Curzia Malaparteho je fascinující dílo, které bych popsal jako esenci války vytaženou až do těch nejmenších detailů. Autorova schopnost vykreslit atmosféru je neuvěřitelná, a některé obrazy, jako zmrzlí koně, naložené oči, muži v sauně nebo dívky ze Sobok, zůstávají hluboce zakořeněné v paměti.

Struktura šesti kapitol a mnoha podkapitol mě také zaujala. Místy však vyprávění působí až příliš naturalisticky. Ke konci jsem se v textu začal trochu ztrácet, možná už to na mě bylo příliš intenzivní.

22.10.2024

Pustil jsem se do dalšího díla světové literatury, tentokrát k ikonickému Doktoru Živagovi od Borise Pasternaka.

Upřímně jsem měl od knihy vyšší očekávání. Zdá se mi, že Nobelovu cenu získal spíše z politických než čistě literárních důvodů. Z mého pohledu je kniha místy zmatená kvůli velkému množství postav, ve kterém jsem se často ztrácel. Identifikace jednotlivých postav byla postupná a někdy dokonce matoucí, což mě bohužel připravilo o část čtenářského zážitku.

Hlavním přínosem knihy je nepochybně autentické vykreslení atmosféry tehdejšího Ruska. Pasternak mistrně zachytil chaos revoluční doby, všudypřítomné hrůzy a kolaps fungujícího společenského řádu. Skvěle popsané jsou také některé epizody, jako Živagův pobyt u partyzánů, které přispívají k hloubce příběhu.

Na druhé straně mě ale rušily Živagovy komplikované vztahy s Tonjou, Larou a Marinou. Hlavní postava mi byla značně nesympatická, především kvůli své sebelítosti a neustálému hledání omluv pro své činy. Také mi přišlo, že kapitola závěr, které dále rozvíjí děj, byla zbytečná. Naopak epilog, ve kterém se objevuje Živagova dcera Táňa, mi připadal zajímavý a otevřený konec považuji za zdařilý. Ostatní Živagovy děti, kterých bylo celkem čtyři s dalšími dvěma ženami, působily spíše jako komparz.

Celkově bych knihu hodnotil na 3 až 4 hvězdičky. Přestože děj místy pokulhává a ztrácí na přehlednosti, je třeba uznat, že Pasternakův jazyk a styl jsou velkolepé a mistrovské. Proto se nakonec přikláním ke 4.

2 18.09.2024