Píseň L.
Veronika Opatřilová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532029/bmid_pisen-l-65c957ecc61db.jpg
4
173
173
Šlechtický sirotek na anglickém středověkém hrabství má život předem nalinkovaný: Odejde do kláštera, vrátí se, ožení a zaujme své místo po boku pána hradu, svého staršího bratra. Jenže mladý Laurenc je zkrátka jiný. Má rád nekonečné projížďky na koni, toulky lesem a byť je věrný svému bratru, nedokáže být dost silný, aby se stal jeho pobočníkem. Ve světě svázaném pravidly a křesťanskou morálkou hledá sám sebe a nachází nezvyklou podobu lásky poté, co se v jeho okolí objeví mladík se šedýma očima. O několik století později přijíždí do laponských lesů mladý novinář. Má zde psát knihu o kdysi slavné stárnoucí spisovatelce, která se stala jeho velkým idolem. Jejich soužití ve srubu daleko od civilizace ale není takové, jaké si představoval, přesto k sobě brzy začnou nacházet nečekanou cestu, posílenou netušeným spirituálním spojením. Co mělo být jen několikadenním pracovním setkáním, postupně se ukazuje být společně stráveným časem doslova osudovým. Píseň L. vypráví dva paralelní a vzájemně propletené příběhy, které s nesmírnou citlivostí ohledávají podoby samoty, neměnnost lidské povahy a hranice touhy či zakázané lásky.... celý text
Přidat komentář
Kouzlo knih Veroniky Opatřilové jsem objevila až loni a od té doby si je postupně odškrtávám jednu po druhé. Píseň L. představuje její nejnovější román a dovolím si říct, že i nejvíce poetický.
Zatímco Ostrov žije obsahoval plno magického realismu a Počkej na moře silné dialogy, Píseň L. se u mě zapsala svou citlivostí, popisy lesa a objevováním hranic touhy. Děj nám přináší dva paralelní a vzájemně propojené příběhy, kdy se jeden odehrává ve středověké Anglii a druhý v současnosti. Prvně zmíněná dějová linka je hodně poetická a skrývá v sobě milostnou zápletku plnou emocí a dobře vystavěné atmosféry. Co se týče té druhé, ta je zahalena tajemstvím a osobně ji nepovažuji za tolik vyváženou. Oproti ději z minulosti obsahuje pár účelových momentů a ve výsledku na mě nepůsobila příliš reálně.
Čtenářský zážitek to nicméně byl velmi pozitivní. U počinů Veroniky Opatřilové totiž nejde jinak, než se zastavit a užívat si každé slovo a větu. Její vyprávění je citlivé, poetické a neurazí ani náročné čtenáře. Už se moc těším, až se opět setkáme
Lesulibý příběh lásky v tom nepochopitelně pochopitelném bláznivém vzplanutí. A přestože je tato variace na Romea a Julii po staletí se opakujícím námětem beletrie, stále bude fungovat. Ani k tomu nebylo třeba onoho transcendentního přesahu, jež jsem sice pochopila, avšak obešla bych se bez jeho narušení. Dostala jsem naservírovaný lehce předvídatelný příběh, který splnil má očekávání a příjemně mě vytrhl z hutnějších témat.
Kniha, která se v loňském roce zařadila do spousty žebříčků nejlepších knih. Já se k příběhu dostala až nyní a musím souhlasit, že se jedná o skvělé dílo. Autorce se krásně povedlo vystihnout krásu přírody a lásku k ní. Neskutečně krásný až prozaický jazyk, který představuje originální příběh.
Velmi nevyrovnané dvě časové roviny. Část zasazená do raného středověku někde na území Anglie je výborná. Bohužel druhá část z dnešního světa ji jen stěží doplňuje. Je tak cizorodá až téměř obtěžuje. Z mého pohledu je to zbytečný přívažek. Byla bych radši, kdybych na jeho stránkách mohla číst více ze života Laurence.
Další nádhera od této autorky, prostě báseň o lásce, touze, přírodě. Doporučuji přečíst všemi smysly - v uších ševest lesa, na rtech sladkost polibku, v očích touhu, pod prsty tlukot srdce, v nose vůni potu a lesa. Prostě krásné čtení.
Kniha plná poezie, kterou je třeba číst pomalu a vychutnávat si její něžnost, její nádherné popisy lesa, přírody a myšlenek. Je to skutečná píseň, oslavující les, ale také lidi, kteří jsou v něčem jiní než ostatní, nejsou druhými pochopeni , ale les je nesoudí a přijímá je takové, jací jsou. Nakonec kam chodíme nabíjet energii, kam se obracíme, když nás někdo zklame, když se cítíme sami? Příroda nám poskytuje útěchu, klid a smíření.
Jsou tu dvě dějové linky v čase tolik vzdálené, přesto pozorný čtenář poznává jasnou propojenost. Co se stalo kdysi, vrátilo se i do dnešních dnů. Láska je celá staletí stále stejná. Nemusíte všemu úplně porozumět, ale poselství je naprosto jasné. Možná trochu zdlouhavé a na můj vkus až příliš mnoho lyriky, ale celkově velmi hodnotné dílo.
"Až odejdeme z tohoto světa, zanecháme tu všechno, co máme i na co vzpomínáme. Jediné, co si vezmeme, je láska."
Tak tahle kniha byla zvláštní.
Dva příběhy, které mají být něčím propojení. Ale bohužel nevím čím.....
Každopádně příběh středověký byl skvělý a člověk chtěl vědět, jak to všechno s hlavním hrdinou bude.
Ale příběh ze současnosti mě svým způsobem nějak štval.
Za mě kdyby byla kniha jen příběh ze středověku, tak byla skvělá.
Občas jsme měla problém se těmi stránkami prokousat, ale hlavně v novodobém příběhu.
Přidám se k většině, ze středověkého příběhu jsem byla nadšená, z novodobého na rozpacích. Ano,pochopila jsem poselství, ale do nebe mě nevystřelilo. Ty procítěné příběhy lásky Veronice jdou jak málokomu. Moc krásné popisy pocitů, procesů,co se v nitru odehrávají. Procházka nejistým mladým srdcem. Něžné. Kéž Veronika zas něco takového stvoří.
Musím říct, že když jsem knihu objevil v regálech knihovny, zajásal jsem. Ale...
Dvě roviny příběhu, jedná historická a jedna současná. Ta historická mě dokonale pohltila, ta současná vůbec nebavila. A musím přiznat, že poslední 2 dny jsem už vynechal, nešlo to...
A Laurenc a jeho pytlák, hloubka a tajemno lesa a ten poklid, ten opravdu pěkný byl.
(SPOILER)
Po knize Počkej na moře, která se mi vcelku líbila, jsem chtěla pokračovat dalším románem této autorky, tak jsem sáhla po její knize Píseň L. - a bohužel jsem dočítala s určitými rozpaky. A asi půjdu trochu proti proudu, vzhledem k místnímu hodnocení...
Autorce se nedá upřít to, že píše krásným poetickým stylem, který se čte moc hezky. Autorka umí moc pěkně vykreslit prostředí a celkově atmosféru. V tomto ohledu jsem si knihu užívala, to se mi moc líbilo.
S čím jsem ale měla problém? Jednak ta dějová linie ze současnosti, která mi přišla poněkud nadbytečná a docela dobře bych se bez ní obešla - respektive bez některých jejích částí. Jako asi chápu, proč tam nakonec byla, nakonec mi ten význam dotekl, ale i tak mi na té současné dějové lince spousta pasáží přišla zbytečně natahovaná...
Další věc, co mi úplně nesedla, byla druhá polovina knihy, která mi celkově přišla, že docela stagnuje a točí se v jednom místě. I tady mi to přišlo takové celkově natahované. Osobně bych to asi uvítala proškrtané a víc nahuštěné. Nevím, prostě jsem začala pak ztrácet pozornost a víc a víc jsem měla potřebu přeskakovat.
Poslední věc, co mi brání dát vyšší hodnocení, je postava Henryho, který je bratrem našeho hlavního hrdiny Laurence. Henry mi byl poněkud protivný v tom, jak pořád má proti Laurencovi nějaké výhrady a pořád má nějakou představu, co byl Laurenc měl nebo neměl dělat, ale nikdy mu pořádně nedokáže říct, co teda přesně od něj očekává - jen mu dává pořád nějaké příkazy a rozkazy a kdesi cosi, ale bez nějakýho bližšího vysvětlení. A akorát je na něj protivnej a nepříjemnej.
Takže nakonec za mne trochu slabší tři hvězdy a je mi to moc líto, protože jsem se na knihu moc těšila a doufala jsem, že si odnesu trochu jiný čtenářský zážitek.
Tohle se povedlo. Píseň L. - Laurence, Laily, lesa. Příběh ze středověké Anglie, který vysoce převyšuje úroveň podobných gay romancí, zejména upřímností hledání, cudností, propojením tajemství duše a krajiny, naléhavostí - nevím přesně, jak to popsat. A současný příběh z laponských lesů, setkání staré čarodějnice-spisovatelky a akčního novináře, který změní zásadním způsobem oba... Hvozd, poezie, dravci, hlad, voda, krev, něha, oběť, vydání se na cestu... Ne všemu rozumím, ne všechna propojení jsou mi jasná, ale netrvám na tom, že všechno musí být patrné na první dobrou. Možná při příštím čtení...
Od autorky jsem četla Počkej na moře a příběh jsem si naprosto zamilovala. Když jsem zjistila, že Veronika Opatřilová vydává novou knihu, neváhala jsem a šla pro ni do knihkupectví. O to víc jsem teď zklamaná.
Autorka píše krásně, poeticky, lyricky, to nedokáže každý autor a já smekám. Co se příběhů týče, ten Laurencův mě bavil, u páté části jsem zadržovala dech, ale Vincentův týdenní pobyt mě moc nezaujal, hodně věcí a souvislostí jsem nepochopila, ale líbí se mi ty otevřené konce.
Naprosto chápu proč se kniha hodně lidem líbí, ale já měla nejspíše velká očekávání. Nicméně špatné čtení to nebylo.
S každou přečtenou stránkou chci víc a víc…
Věta, kterou definuji tvorbu Verči Opatřilové. Nemůžu si pomoci, ale ona je neuvěřitelně chytlavá. Miluju její způsob gradujícího vzrušení, které do příběhu o rodící se tabuizované lásce, náklonnosti a důvěře klade. Latentní poselství a myšlenky, které nejsou vyřčeny, ale přece v myslích jsou…
S přečtením první části jsem se dostala do stavu, PROČ? Proč začíná úplně jiná druhá část… Způsob, jak si zaháčkovat čtenáře? Nikoliv, promyšlený tah, který mne naprosto dojal! Mě její bohatý a barvitý literární slovník baví. Nic si nemusíme nalhávat, ona to se svými čtenáři umí, se mnou tedy určitě! Nadšeně jsem přijala prostředí, ve kterém se děj odehrává, sama jsem se letos do půlnočního slunce zamilovala. I to, jakým způsobem je čtenářům předkládán. Kniha je členěna svádějícím způsobem. Žádné dlouhé úseky, přehledně a vkusně členěny texty. Knížka s více než čtyřstovkou stránek se pak čte svižněji. Bylo to vzrušující, citlivé a dramatické! Já její příběhy pouze nečtu, ale neskrývaně prožívám. Myslím na ně, přemýšlím o nich, a to je to gros všeho! Láska na první pohled! Nechci Verču ztrhat, ale už nyní se těším na další její jedinečný autorský počin.
Dva paralelní příběhy, dva životy, které se hledají…
Tato poetická píseň může vyprávět o několika L ....
Je to příběh Laurence, příběh Laily - ale hlavně příběh přítomného lesa ....
Dva prolínající se proudy utkávají jemné předivo lidského osudu, jeho nevyhnutelnosti .... a samozřejmě vztahů....
A dotýkají se lidské odlišnosti .... a touhy prožít svůj život bez zásahů nechápající společnosti ....
..... Podle některých vědců jen tělo jen jakýmsi přijímačem naladěným na určitou frekvenci ....frekvenci konkrétní duše ....
Tady vidím hlavní těžiště této knihy .... osamělým postavám se podaří propojit se svou osudovou postavou ....
Les plný naslouchajících stromů je zde blíže hrdinům .... tady na rozdíl od okolního světa nacházejí pochopení ....
.... Některé věci jednoduše nikdy nepochopím - a to nejlepší, co mohu udělat, je prostě je přijmout .....
A empatický závěr o hvězdném prachu :
.... Někde mezi pískem a hvězdným prachem buší v každém zhroucení a stvoření tep, který je ozvěnou mne a tebe ....
Tak jako miluji poetické vyprávění - zde se mi ho dostalo... a velmi se líbilo ....
Doporučím.
Tenhle příběh je o pocitech, o poetice, o lásce, o životní filozofii. O nalézání nečekaného. O odmítání očekávaného. A hlavně o lese. Les si na nic nehraje, přijme Tě takového, jaký jsi. A možná Ti i něco daruje. Náladu, pírko, zamyšlení, setkání. V příběhu se prolínají 2 příběhy, Laurencův ze středověku a Vincentův ze současnosti. A ačkoliv je dělí mnoho let, není to důležité. V obou případech je hlavní hrdina les a na postavách je, aby si něco o sobě uvědomili a přiznali. A aby nám čtenářům nastavili zrcadlo, že je dobré občas jen tak být. Přestat muset a potřebovat a jen být. Nádherný příběh. Už Počkej na moře bylo nevšedním zážitkem. Píseň L. je ještě o level snovější, chápavější a neuchopitelnější.
Nádherná obálka, nádherný příběh. Rozhodně budu autorku sledovat dál, tohle je poezie v próze.
Laurenc, šlechtický sirotek, žije na hradě se svým starším bratrem. Je ale od dětství jiný než by si jeho bratr přál. Henry chce aby se postavil na vlastní nohy, pokračoval v odkazu jejich otce, stal se slavným válečníkem. Vincent ale odmítá jakékoliv zabíjení, většinu svého času tráví v lese, kde se cítí nejlépe, kde jej nikdo nesoudí za to jaký je. Laurencův příběh je občas přerušen příběhem Vincenta, novináře, který přijel na lesní chatu sepsat příběh slavné spisovatelky. Jeho nesympatie k Laile se postupem času stírají a s nepochopením sleduje svou nadpřirozenou přitažlivost k této ženě.
Je to má první kniha od autorky, proto jsem si musela nejdřív zvyknout na její styl psaní. Její věty jsou krátké, až strohé, ale umí jimi vytvořit nádherný poetický text. Popisy lesa byly úžasné. Jde o lyrický, snový, něžný a atmosferický příběh, který je plný krásných popisů přírody a pocitů, což se mi na knize líbilo nejvíc. Krásné čtení.
Knihu jsem si koupila aniž bych četla anotaci.. naštěstí.....jsem jí totiž jedním slovem okouzlena....láska, něha, vášeň, osud, nespravedlnost, bezmoc, bolest, příroda....smíření....
Konečně jsem se dostal i k téhle novince a už zase musím napsat hodnocení, i když to obvykle nedělám. Našel jsem v ní tolik indicií, tolik propracovaných a propletených příběhů, vodítek, cest, po kterých se postavy vydávaly a které je nakonec zavedly do stejného bodu. Souvislost mezi příběhy je poměrně jasná, pokud čteme pozorně, jejich propletenost se odhalí ve slovech, činech, ale i "náhodách", které obě dvojice zažívají. Pro mě je to příběh o nesmrtelné lásce, ale třeba i o tom, že čas, jak ho vnímáme my, neexistuje, je jen konstruktem naší společnosti. Líbila se mi i myšlenka, se kterou souhlasím a to sice, že jsme všichni součástí celku a vzájemně se ovlivňujeme.
Myslím, že jak sama autorka říká, historická doba ani místo tady nejsou stěžejní, o ty vůbec nejde. Maximálně mi připadá, že zvolila záměrně hodně vzdálené a odlišné doby, aby na nich demonstrovala, jak lidská duše zůstává stejná, jak se ve své podstatě neměníme a některé zásadní věci, jako třeba emoce, jako lásku, prožíváme stále stejně.
Podle mě asi zatím nejhlubší autorčina kniha, filozofické úvahy nakousnuté v Ostrov žije, tady dovádí do hloubky a odkrývá další vrsty spirituality. Mnohem složitější než líbivé Počkej na moře (možná proto je kolem téhle knihy méně humbuku, protože je třeba ji číst a chápat, nejen konzumovat).
Autorka má dar mnoha slovy říct velké nic. 300 stran bylo pouhé plynutí času, více méně bez děje, zápletek. Nuda v hutné podobě. Od strany 350 je čtení vcelku přínosné, ale stačilo by přečíst jen těch 100 stran a celkový dojem z knihy by byl výrazně lepší.