Deník Věrky Kohnové: Jak ráda bych tak zůstala
Jana Poncarová , Jiří Sankot
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508451/bmid_denik-verky-kohnove-Rlk-508451.jpg
5
287
287
Skutečný příběh české Anne Frankové a jejího deníku. Kohnovi v lednu roku 1942 nastoupili do transportu na plzeňském nádraží a už se nevrátili. Do jejich bytu se nastěhovali jiní nájemníci, jejich věci se postupně poztrácely. Zmizelo vše, kromě deníku, který si dvanáctiletá Věrka Kohnová schovala u kamarádky své matky. Jaké rodinné tajemství k němu po letech přivedlo spisovatelku Janu Poncarovou? Jedinečná publikace vznikla ve spolupráci s historikem Jiřím Sankotem a odhaluje pohnutý příběh židovské dívky, jejíž život násilně ukončila druhá světová válka.... celý text
Přidat komentář
Vyslechla jsem jako radioknihu a nemohu jinak, pět hvězdiček je málo. Smutné, velice smutné, přitom tak silný příběh. Na tuhle dobu se prostě nesmí zapomenout a i mladá generace by o hrůzách holocaustu měla číst a poslouchat. Knížku si rozhodně koupím.
Velmi osobní, velmi křehké. Upřímně oceňuji tu práci, která za knihou jistojistě stojí. Poskládat z několika málo útržků, fotografií, vzpomínek a dokumentů celek, který obstojně drží pohromadě a zároveň má stále silný emoční náboj, není určitě nic lehkého. Jen to přirovnání k Anne Frankové mě trochu zaskočilo. Chápu záměr, ale přijde mi to jako zbytečně velké gesto. Věrka přece nemusí být „česká Anne Franková“, aby měl její hlas váhu. Stačí být Věrkou Kohnovou. Na stejné téma jinak vřele doporučuji i Deník Ruth Maierové nebo Můj terezínský deník 1943–1944 od Helgy Pollak.
Poslouchala jsem jako radioknihu . Smutný příběh Věrky Kohnové mě zaujal , hned jsem si knížku Jany Poncarové ( přiznám se , že jsem od autorky zatím nic nečetla ) a historika Jiřího Sankota přes Knihobot objednala a těším se , že si ji přečtu. Inspirovala mě řada předešlých komentářů - těším se zejména na popis reálií, fotografie , přílohy. Kromě toho mám vřelý vztah k Plzni a okolí, kde v té době žila řada mých blízkých. Po přečtení knihy napíši další komentář.
Smutne cteni, ale velice dobre zpracovani. Take doporucuji navstivit stranky o Verce s dalsimi informacemi.
Co me zaskocilo, byl pribeh Marie a jejiho manzela, proc se tak spatne chovali k adoptivni dceri, kdyz si dite tak moc prali?
Bonusem této knihy při jejím poslechu byla Dobřív, Plzeň, herec Mošna, velká židovská synagoga v Plzni, byla jsem tam jednou na dovolené, kraj jsme s kamarádkami na kolech projely křížem krážem, poslechem jsem si doplnila fakta o životě židů v tomto kraji. Ocenila jsem kombinaci vyprávěného deníku s historickými vsuvkami Jiřího Sankota. Život zalitý sluncem se v krátkém okamžiku změnil díky lidem, kteří si vymysleli vyhlazení jednoho národa. Lidé proti lidem.
Hodně smutné čtení z nelehké doby. Kolik dětí si přálo studovat a stát se dospělými, ale nebylo jim přáno a jako děti trpěly a navždy odešly. Smutné čtení, které je spíše dokument.
Smutné čtení.
Co jsem však nedokázala pochopit proč se paní Marie Kalivodová s manželem chovali tak ošklivě ke své osvojené dceři?To mi hlava nebere.
Bylo mi smutno. Hodně. Ale je to potřeba. Uvědomit si, jak se máme dobře a že se prostě máme.
Zajímavé spojení - nalezený deník, vzpomínky pamětníků, trochu spisovatelské fikce a hlavně těžké a smutné ohlédnutí za osudem jedné z mnoha rodin, které neměly být součástí našeho světa, ani ve vzpomínkách...
Smutné a tak potřebné čtení. Autentické strany malé Věrky mě neskutečně dojímaly. Velký svět malého dítěte v hrozné době. Silné čtení.
Kniha je poskládaná ze smyšleného vyprávění Jany Poncarové (založeného na zkoumání dějin a historie rodiny Kohnových), skutečného deníku Věrky Kohnové, doplňujících informací a reálií, příběhem nálezkyně deníku, mnohými přílohami, fotografiemi, popisky apod. To všechno se velmi těžko hodnotí jako dílo krásné literatury, je to takový soubor různých stylů. Nicméně dohromady to kupodivu tvoří vcelku soudržné dílo, které lze dobře přečíst a představit si ty roky před válkou a během ní v Plzni, život lidí. Věrka působí sympaticky, její věty jsou lehounké jako peříčko, sledujeme její radosti i starosti, dětskou čistou mysl. Autorka Jana Poncarová čtenáře provádí roky před psaním deníku a po jeho dokončení. Velmi oceňuji také práci Jiřího Sankota.
Stále znovu, i po všech přečtených knihách o holocaustu, je pro mě nepochopitelné, co může udělal člověk člověku pod vlivem chorobného fanatismu (nejen v podobě nacismu).
Označení "česká Anne Franková" je skutečně nešťastné, ne-li nevhodné.
Toto nebudu hvězdičkovat, protože u skutečných příběhu to nedělám. Bylo to silné, to bezesporu, leč nemohu souhlasit s označením, česká Anna Frank, to opravdu ne, Anně toto nesahá ani po kotníky, Anna byla jen jedna a myslím, že byť to Bylo poučné a smutné, společné těm dívkám bylo jen to, že prožily tragédii šoa v celé její zrůdnosti, jinak se to nedá porovnávat.
Hezké čtení to bylo, kromě toho i hodně poučné z historie.
Autorku ráda doporučím.
Díky knize člověk mohl nakouknout do života židovského děvčete,které mělo celý život před sebou.bohuzel byl její život ukončen tím nejhorším způsobem.meli bychom si uvědomit,že zlo opravdu na světě existuje a pokud proti němu nebudeme jednotní,tak není možnost zvítězit. představa, že se třeba něco podobného odehrává v jiných částech světa, z toho mne mrazí.
Vzhledem k rozsahu vysvetlivek, poznamek, fotografii a dobovych dokumentu, jimiz je kniha protkana, si dovbre dovedu predstavit, ze bych ji cetla jako jednu z prvnich k tematu. Kniha mi doplni bila mista, o kterych jsem ani nevedeli, ze je mam - treba o variantach skolni dochazky, apod. Kniha se mi libila vic, nez jsem cekala, co me ale trosku rusilo - zdalo se mi, ze se o nekterych udalostech pise vickrat a casove mi to moc nesedelo.
Tahle kniha si bohužel zasluhuje plný počet hvězdiček. Nemám moc ráda pojmenování "česká Anna Franková" potírá to tu individualitu děvčat, osud měly podobný nebo možná spíš jen ten konec života, ale jinak byla každá úplně jiná. Co se týče knihy, moc se mi líbila její kompozice, že začínala a končila autorky fikcí a samotný obsah deníku zde byl doslova přepsán. A že v textu byly odkazy na dobové novinové články a vysvětlivky k historickým událostem, hodně to zasadilo děj do kontextu a moc mě to bavilo. Velmi smutný mi přišel na konci ten výčet osob, o kterých Věrka v deníku psala, a že vlastně skoro nikdo válku nepřežil. Líbily se mi příběhy jednotlivých postav, že každý měl ten svůj vlastní život a nikdo nepředpokládal, že jednou je někdo nažene do vlaku odveze pryč, odkud se už nikdo nikdy nevrátí. Zrůdnost toho, že jejich domovy obsadili jiní lidé a že po nich nezůstalo moc památek, že měli být vymazáni z historie. A mezitím čtete, jak je Věrka velmi šikovná a pilná žačka, jak ráda chodí do školy a má spoustu kamarádů, se kterými tráví čas. Velmi kruté, ale jsem ráda, že se deník dochoval, a že ho lidé mohou dnes číst.
Mrazivé, ale zároveň velmi potřebný text – s důležitou výpovědí o době, která se může v různých obměnách opakovat.
,,Český rozhlas - četba na pokračování."