• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Podvlčí - Martyna Bunda

Podvlčí je příběh o vztahu učitelky a žákyně, který hluboce ovlivní život mladé ženy a její budoucí rozhodnutí. Hlavní postavy, Kornelie a Narcisa, se od sebe o... detail knihy

Nové komentáře u knih Martyna Bunda

Podvlčí

„Kornelie je dospívající dívka, které podle mě chybí mateřská láska a péče. Její maminka je totiž zvláštní postavou tohoto příběhu. Je odtažitá, působí ledově, ale přesto si myslím, že tak měla být vykreslena i s tím, že vychovávala dceru, jak nejlépe uměla. Vraťme se ale ke Kornelii. Ta je zvídavá, hledající sama sebe a v této knize projde její postava velkými změnami. Jednoho dne se její cesta střetne s Narcisou, jejíž rodina je pravým opakem té Kornéliiny. První polovinu Podvlčí sledujeme jejich vývoj vztahu, který postupně graduje. Narcisa zasvěcuje Kornélii do nejrůznějších ženských odvětví, ale také do historie Kníračů. Ostatně tito psi čtenáře provedou celým dějem a jsou takovým symbolem Podvlčí. Podvlčí na mě působilo velmi poklidně, až bych řekla melancholicky. Zároveň se tam objevuje spoustu důležitých, a třeba skrytých témat, které nutí čtenáře k zamyšlení. Není tu použit žádný složitý a archaický jazyk, ale přesto autorka dokázala vytvořit prostředí a atmosféru tak, že celá kniha působila jako starší vyzrálejší dílo. Celkově jsem velmi spokojena. Nejsou tu žádné šokující zvraty, jen drobná tajemství, takže čtení ubíhalo jedna báseň. Za poslední rok jsem si tento žánr velmi oblíbila, takže rozhodně doporučuji.“... celý text
— LucyEcstasy

---

Podvlčí

„Dočítané silou vôle (a to už knihy, ktoré ma nebavia nedočítavam)....Ani sa nejdem zamýšľať nad tým,o čom to celé chce byť. Plus, v druhej polovici ma neustále prenasledovala myšlienka,že mi asi vypadli nejaké stránky príbehu z knihy alebo z pamäti...“... celý text
— čika

---

Podvlčí

„jak se mi líbila Bezcitnost, tak s Podvlčím jsem měl co dělat, abych dospěl do konce - Bundová zjevně píše jeden svět, a to předimenzovaně femininní (mužské postavy jsou jen stafáž užitečná jak slepé střevo, případně na obtíž jak jeho zánět), tentokrát ale opravdu nevím, o čem vlastně chtěla psát? o chudém popelkovském dětství Kornelie, kterou ze strádání hmotného i psychického (bez otce, z bezcitné matky se později vyklube lesba) vytrhne bohatá dáma a zasvětí ji do estetiky prerafaelitů, dekorativismu a různých způsobů, jak dosahovat tělesné slasti? jakou k tomu ale má motivaci? tahle část vyprávění mi atmosférou připomněla román Muriel Sparkové Nejlepší léta slečny Jean Brodievé, vztah žákyně - učitelka/zasvětitelka, budiž, pohádkový výtvarný talent, budiž, ale proč to celé šmodrchat překombinovanou linkou záměn osobností, tajením minulosti, skrýváním se pod cizími jmény, přelidněno jmény, ale ne charaktery atd. atd. - a proč proboha ti knírači? některé momenty knihy působí až zoofilně: detailní popisy psích kopulací, psího penisu, slin, moči, hárání a porod feny, budiž, ale proč vedle toho první menzes, čuchání k nohám vlastní matky, voyerismus, masturbace se psem ve vodě, houpající se chlupatá varlata, znásilnění nezletilé, asexuálnost z prožitého traumatu, nařčení z pohlavního zneužívání dítěte... tohle mi jde fakt hodně proti srsti“... celý text
— los

---

---

Bezcitnost

„Jeden z dalších poválečných příběhu. Tentokrát z socialistickeho Polska. Je pravda že začátek se těžko četl ale jinak je to dobrá kniha s trochou humorem.“
— Ďobi-1968

---

Nástup Východu?: Eseje

„Na publikaci je znát datum jejího sepsání a vydání (2019). Dějiny jdou o překot kupředu, zdá se, a tak se tam nepromítly události východní a střední Evropy posledních 5 let, tj. ruská agrese na Ukrajině (vyjma Krymu), nekandidatura Čaputové na téměř jistý druhý prezidentský mandát a nástup Pellegriniho nebo rozšíření NATO o Švédsko a zejm. Finsko, do té doby bezpečnostně-politicky neutrální státy. A prohlubující se proces akcese Ukrajiny (vedle Severní Makedonie a Gruzie). Ale protože rozšiřování NATO bylo pro Rusko stejně jenom zástěrkou pro agresivní realizaci jeho imperiálních plánů, vliv tohoto faktoru nelze přeceňovat. Jak dnes bohužel dělá velká spousta jinak inteligentních politických reprezentantů Evropy i zámoří. Ze zvolené šestice spisovatelů z evropských zemí, kteří se zamýšlí nad současným spíše nešťastným vývojem v Evropě koncipovaném coby "krize západní civilizace", co ji způsobilo a co následuje, mně asi nejvíce oslovily německý a maďarský příspěvek. Tanja Dückers ideologicky obhajuje migrační politiku tehdejší kancléřky Merkelové a hovoří o velkém zklamání z velkých evropských zemí, ale taky třeba České republiky. Neříkám tím, že odmítám fenomén migrace, vždyť celé dějiny lidstva jsou jimi prosycené, a i některé státy jako USA na migraci postavily svou společnost. Tady jsou ale relativizovány/odmítány kulturní a náboženské důvody skepse k bezbřehému přijímání migrantů v Evropě místo předložení návrhu životaschopného modelu, který by respektoval v určité míře národní kulturní odlišnosti nebo právo na sebeurčení. "Nejsme muslimové" každopádně už dávno neplatí. Evropa se má místo toho odvolávat na svoji polohu jakožto dopravní uzel mezi východem a západem, jakožto obchodní a jiné překladiště, jakožto melting pot. Evropa byla vždy neklidným tržištěm světa, regionem obchodu, místem, kde národy migrují." Viktor Horváth pak představil zvláštní mix revolucionáře a konzervativce, která vychází z kritiky Orbánovy politiky. Tomu se jeden nemůže divit. V Horváthově eseji se vůbec najde několik zajímavých myšlenek, co mi ale nevyhovuje, je celý ten kategorický, ideologický balast kolem této centrální teze, propagace vícerychlostní Evropy nebo urážlivé vyjadřování na úkor faktů, a zavádějící premisy. "V současnosti si společnosti volí za vůdce, a tím i za příklady, lidi s nejnešťastnějším osudem, mentálně narušené nebo infantilní; s nimi pak opakují takové vzory jednání, které je strhávají do války. V globálním měřítku je rozpoznání zájmů ještě slabší: na úrovni bakterií a virů." "Západ zatáhl dříve statický svět do výroby odpadu a do populační exploze - a tím posiluji svoji vlastní krizi. Krize Západu je krizí planety." (Pozn.: Za populační explozí stojí Západ...?) Polská autorka Martyna Bunda trefně glosuje současný vývoj ve světle protirežimních hnutí v Evropě (Polsko, Československo, Německo, Ukrajina, Rusko, a dokonce i Čína). V té době Evropané slavili vítězství a domněle i poučení z předchozích chyb. Jenže 30 let poté máme na evropských trůnech Putina, Lukašenka, Orbána, Fica a donedávna Zemana.... Fukuyama se s Koncem dějin v r. 1989 mýlil. Neméně zajímavá je její analýza národů, lidí usazených v roli oběti. Kdo mě velmi příjemně překvapil intelektuálně, sečtělostí či světonázorově, je mongolistka Petra Hůlová se svou esejí o rovnosti. Ve své pregnantní analýze naší "sametové revoluce", vývoje a očekávání českého člověka z budoucnosti v tzv. "zabedněných" 90. letech minulého století (rušení školek, jestli, privatizace bytového fondu aj.) a překotné snahy o dohnání Západu se i ona vyjadřuje k Fukuyamově anticipovanému Konci (komunistických) dějin, rozebírá fenomén populismu, rozmach sociálních sítí ("elity přišly o autoritu také proto, že přišly o hlásné trouby svých tradičních médií") nebo roli elit. Velmi zajímavá je esej ukrajinské spisovatelky Halyny Kruk, která odkrývá v literatuře zájem/záměr/touhu/sen Rusů o likvidaci Ukrajiny, resp. její kulturní a jazykové identity, a o ukončení její nezávislosti. Dle autorky byla půda pro události na Krymu (2011) a na východě Ukrajiny pečlivě připravována a lidem sugerována už v roce 2009, jak dokládá řada knih (Maxim Kalašnikov - Nezávislá Ukrajina: Krach projektu, Georgij Savický - fantasy Bojové pole-Ukrajina: Zlomený trojzubec, Fjodor Berezina - Válka 2010. Ukrajinská fronta. V té se mj. říká, že "Třetí světová válka je za dveřmi! Světový požár vzplane na Ukrajině. Už tady se hovoří o ukrajinských fašistech apod. Klasický ruský strašák oprašující vlastenecké cítění Rusů). Není divu, že Ukrajina prohrává v této dobře přípravné informační válce. Není to jen Putin, ale Rusové sami fandí ruské agresi na Ukrajině. Jako, že to Ukrajinci nevěděli? Nejspíš to nebrali vážně. Kdo by taky bral, v Evropě 21. století. Jenže do mysl Rusů je po desetiletí implantován ideologický projekt "Rusko" neboli "Ruské impérium", "Pax Moscovita" aj. Důležitou roli autorka připisuje např. Dostojevskému, který definoval stereotyp "záhadné ruské duše", která Rusy odlišuje od ostatních národů. Mýty podobného druhu spojené s izolacionismem Ruska stvořily ruského člověka, kterým bylo a je snadné manipulovat. Slovenská autorka Alexandra Salmela žijící ve Finsku se po poněkud úporné snaze o povšechnou analýzu novodobých dějin střední a východní Evropy (nejen Slovenska a Finska) s argumentem, že není politický analytik, politolog a ani nemá zkušenosti s komunismem, věnuje tématu nutnosti zvýšení pozornosti ochraně životního prostředí coby fenomén krize Západu. Přidanou hodnotu pro mě mají především tři z uvedených eseji, logicky bych tak měla dát 3 hvězdy z 5. Tím bych však nejenom snížila hodnocení knihy, ale i zájem čtenářů. Tak nehodnotím a doporučuji k přečtení.“... celý text
— Rihatama